Tag Archives: Technical Preview 2

Seriál – Novinky v Hyper-V TP2: ReFS vylepšení pro Hyper-V

Vítejte u dalšího dílu ze seriálu novinek v Hyper-V ve Windows Server Technical Preview 2 – tentokrát se zaměřením na ReFS. Tento díl bude specifický dvěma způsoby – za prvé bude krátký a za druhé poslední ze série novinek v neclusterované verzi. Následující díl se již bude věnovat novinkám na clusteru a jeho první pokračování přijde na začátku září.

Pojďme si tedy říct co skvělého nám nová verze ReFS přináší – pro virtualizaci je to velmi příjemná drobnost – vytváření fixních VHD souborů během okamžiku.
Pro okamžité vytvoření fixního VHD libovolné velikosti stačí naformátovat jednotku pomocí ReFS. Jakmile dáte vytvořit fixní disk na takto naformátované jednotce, systém alokuje prostor na disku aniž by reálně procházel celou alokovanou oblast.
To je dost zásadní změna oproti NTFS, kde se při vytváření fixního disku zapisuje celá alokovaná oblast – jinak řečeno je nutné zapsat na disk logickou velikost vytvářeného disku.

Výsledkem je vytvoření fixního pevného disku na ReFS disku v jednotkách sekund oproti minutám až desítkám minut na NTFS.

Podívejte se na praktickou ukázku ve videu níže. Za kvalitu zvuku se omlouvám – pískot vznikl při nahrávání záteží na disku a nepodařilo se mi ho odstranit.

U dalšího pokračování v září na shledanou!

Seriál – Novinky v Hyper-V TP2: Powershell direct

Vítejte u pokračování seriálu novinek Hyper-V ve Windows Server Technical Preview 2. Tématem tohoto dílu je skvělá novinka Powershell Direct. Jak už název napovídá, bude se týkat Powershellu.

Tato nová funkce přináší velmi příjemnou změnu v oblasti správy virtuálních mašin a také při deploymentu. Díky Powershell direct totiž můžete provádět management a deployment úlohy s virtuální mašinou aniž byste s ní museli být spojeni po síti. Nemusíte díky tomu řešit připojení do VM, která ještě nemá nastavenou síť, nebo je izolovaná od management sítě pomocí VLAN nebo striktních FW pravidel.

A jak že to vlastně funguje? Powershell direct umožňuje vytvořit Powershell session skrze integration services (VMbus) přímo z Hyper-V hostu. Spustíte Powershell konzoli a připojíte se do session VM podobně jako po síti.

Syntaxe pro připojení je:

Enter-PSSession -VMName <VirtualMachineName> [-Credential <Domain\login>]
nebo
Enter-PSSesion -VMID <VirtualMachineGUID> [-Credential <Domain\login>]

Pokud nezadáte parametr -Credential, tak se nic neděje. Powershell se vás vždy zeptá na přihlašovací údaje. Jakmile se připojíte do VM, můžete provádět běžné Powershell operace jak jste zvyklí ze vzdálených session.

Jak tedy tušíte, je tato funkce ideální při přípravě VM pro provoz rovnou do produkčního prostředí či pro přípravu demíček a testovacích mašin – ostatně o tom se budete moci přesvědčit osobně na WUG meeting akcích na podzim na téma novinek které připravuji.

Prakticky se můžete seznámit s touto funkcí ve videu níže.

V dalším díle Vás čekají novinky v ReFS pro Hyper-V. Poté již trochu přitvrdíme a budou následovat demíčka související s clusterováním.

Na shledanou u dalšího dílu!

Seriál – Novinky v Hyper-V TP2: Production checkpoints

V tomto díle seriálu novinek z Hyper-V Technical Preview 2 budeme zkoumat novou funkci Production checkpoints. Tato funkce Vám sníží počet možných komplikací při obnovení VM do nějakého checkpointu. Jak to dělá? K čemu slouží? To se dozvíte níže a v přiloženém videu!

Production checkpoints je další evoluční stupeň při práci s VM. Zjednodušeně řečeno se jedná o rozšíření, které Vám umožní provést checkpoint, ke kterému se budete moci vrátit i na produkčních VM. Kouzlo spočívá v tom, že narozdíl od standardních checkpointů dochází u produkčních mimo jiné k interakci s aplikacemi a službami uvnitř VM. Díky tomu lze vytvořit checkpoint, který obsahuje konzistentní data.

Toho je dosaženo dvěma klíčovými postupy.

  1. Parent partition před vytvářením checkpointu předá informaci o plánovaném checkpointu do VM a ta na základě této informace vynutí u aplikací a služeb uvedení dat do konzistentního stavu. Pokud je Vám to povědomé, tak zcela správně tušíte, že je to založeno na stejném principu jako zálohování pomocí VSS. Díky tomu jsou data uvedena do konzistentního stavu a teprve poté je vytvořen rozdílový disk. To samo o sobě nestačí, a proto je tu ještě druhá část.
  2. Spousta aplikací a služeb si samozřejmě drží některá data v operační paměti. To je často zdrojem problémů při obnovení VM do staršího checkpointu. Služby ve VM se najednou proberou zničehonic pamatujíc si své data a nastavení z doby kdy proběhl checkpoint. Jenže tato data a nastavení už dávno nemusí být platná a než si to stihne služba uvědomit (jestli vůbec), může již dojít k poškození služby/dat. Proto jsou production checkpoints vytvářeny i na běžících VM bez obsahu operační paměti.

Ve výsledku to znamená, že pokud vytvoříte production checkpoint, služby uvnitř VM jsou požádány o uvedení dat do konzistentního stavu, poté je vytvořen rozdílový disk a jede se dál. Při obnovení do production checkpointu pak VM startuje jako by byla při vytváření checkpointu vypnutá.

Samozřejmě je pamatováno i na stav, kdy production checkpoints vytvořit nelze a v takovém případě můžete povolit v nastavení vytvoření standardního checkpointu.

Co je tedy nutné aby production checkpoint proběhl? Podporovaný operační systém, který je nastartován, komunikuje pomocí integration services s parent partition a má služby které podporují VSS. Dále je nutné production checkpoints v nastavení VM povolit.

Více se o této funkci dozvíte v přiloženém videu. V dalším díle se můžete těšit na Powershell direct. Těším se na Vaše komentáře a otázky!

Seriál – Novinky v Hyper-V TP2: Hot add/remove vNIC

V předchozích dílech jsme se zaměřili na změny ve verzování konfigurace VM, vylepšení vzdálené správy a změnu statické paměti za běhu VM. V tomto díle se podíváme na jednoduchou, ale přesto velmi zajímavou novinku v aktuální testovací verzi Windows Server Technical Preview 2 – hot add/remove vNIC. Co nám novinka přináší a čím je zajímavá?

Tato novinka nám umožní provádět změny v počtu virtuálních síťových karet za běhu virtuální mašiny. Doposud jste za běhu VM mohli provádět pouze omezenou sadu změn v konfiguraci již existujících vNIC – jako například připojení k existujícímu virtuálnímu switchi, nebo třeba změna Network QoS. Pokud jste ale chtěli za chodu VM připojit další vNIC nebo nějakou existující odebrat, měli jste smůlu. V případě že jste tedy provozovali třeba virtuální router, bylo nutné s přidáním další sítě pro routování počítat s výpadkem.

To se ovšem s příchodem nového Hyper-V TP 2 mění. Stačí pouze ve vlastnostech běžící VM přidat ze sekce “Add hardware” další síťovku a připojit ji k některému virtuálnímu switchi. Nová síťovka se okamžitě nainstaluje do běžící VM a vy ji rovnou můžete začít používat.

Pokud chcete vNIC odebrat, stačí opět pouze ve vlastnostech VM odebrat síťovku ze seznamu zařízení.

Samozřejmě je potřeba k této funkci přistupovat s rozumem a dávat si pozor na neuvážené změny. Je třeba si uvědomit, že pokud odeberete síťovku a později ji přidáte jako novou k původnímu switchi, bude se přesto jednat o novou síťovku s novou MAC adresou a novým HWID – s ohledem na to samozřejmě ve VM přijdete o případné statické nastavení či IP konfiguraci z DHCP.

Pojďme se tedy v ukázce podívat jak na to.

Příště se zaměříme na dost zásadní změnu pro obrovské množství Hyper-V adminů – Production checkpoints. Rozhodně se máte na co těšit!

Seriál – Novinky v Hyper-V TP2: VM runtime memory resize

V tomto díle seriálu o novinkách v Hyper-V v TP2 se vrhneme na novinku VM runtime memory resize, která je velmi příjemným zpestřením pro mnoho Hyper-V adminů. Zajímá Vás, co ještě dalšího mohl Microsoft vymyslet, když už má fungující model statické a dynamické alokace paměti? Čtěte dál – budete příjemně překvapeni.

Doposud jste měli možnost nastavit u virtuální mašiny statickou nebo dynamickou alokaci paměti.

Při statické paměti jste určili velikost paměti, kterou pak VM měla k dispozici po celou dobu běhu. Na jednu stranu Vám to přinášelo výhodu předvídatelného výkonu, na stranu druhou jste však měli jasně stanovený limit a jeho překročení znamenalo snížení výkonu kvůli swapování uvnitř VM. Pokud tedy nároky VM na paměť s postupem času rostly, bylo nutné tuto VM vypnout, přenastavit jí paměť a poté zase spustit. To ovšem znamenalo výpadek služby.

S nástupem Windows Server 2008 R2 SP1 přišla dynamická alokace paměti a s tím spojené výhody – alokace paměti při startu a následné zohledňování potřeb virtuálních mašin za provozu bez jejich restartu. Nicméně existovala jistá omezení – mohlo se stát, že VM s dynamickou alokací paměti mohla zdivočet a ukousnout si více paměti na úkor ostatních. Také jste museli zohledňovat, že ne ve všech případech byla podpora dynamické paměti dodavatelem software povolena – typickým příkladem budiž Microsoft SQL a Exchange server.

VM runtime memory resize přináší to nej z obou světů statické a dynamické alokace paměti. Umožní Vám stanovit statické obsazení paměti, ale zároveň Vám umožní v případě potřeby za běhu virtuální mašiny velikost této alokované paměti změnit. Zjednodušeně řečeno – vyhnete se výpadku VM při nutnosti změny staticky alokované paměti.

Možná si říkáte, k čemu by Vám taková funkce mohla být. Existují dva hlavní scénáře, ale za jistých okolností tuto funkci můžete využít prakticky kdykoliv.

  1. Desktop user
    S příchodem Windows 8 přinesl Microsoft podporu pro Hyper-V na klientské systémy a umožnil tak uživatelům virtualizovat pro jejich potřeby téměř cokoliv. V novém Windows 10 tak budou moci uživatelé vytvářet VM pro potřeby testování či izolace aplikací od jejich hlavního systému a nebudou při tom muset řešit trable s dynamickou pamětí. Uživatelské počítače mají totiž většinou mnohem méně paměti a tak může být velmi užitečné přiřadit staticky určitou velikost a tu v případě potřeby jednoduše změnit
  2. VM hosting
    Hosteři virtuálních mašin si tuto funkci obzvlášť zamilují! Umožní jim nabízet určité velikosti VM mimo jiné s jasně danou statickou pamětí. Když pak bude chtít zákazník přejít na větší model VM, bude moci hoster provést změny bez výpadku VM. Ostatně s tím ruku v ruce jdou i další funkce, jako Storage a Network QoS, hot add/remove vNIC (o které si povíme příště) a hot add/remove storage na SCSI.

Jaké jsou tedy prerekvizity? Je nutné mít nastavenu statickou paměť – změnu z dynamické na statickou lze provést pouze, pokud je VM vypnuta. Následné změny velikosti statické RAM lze provádět už za chodu.

Co se týče kompatibility s operačnímy systémy uvnitř VM, tak v tuto chvíli je podpora pouze pro Windows 10 a Windows Server TP2. Uvidíme, zda-li se něco změní v následujících vydáních.

Pojďme se tedy podívat na ukázku práce s VM memory resize. Omluvte prosím zhoršenou kvalitu audio záznamu – v době nahrávání jsem byl nachlazený.

To je k VM runtime memory resize vše. Příště se můžete těšit na “hot add/remove vNIC” – funkce která se bude hodit hosterům podobně jako VM runtime memory resize. Spousta dalšího nás ještě čeká! Pište mi prosím do komentářů Vaše případné dotazy a připomínky.

Seriál – Novinky v Hyper-V TP2: Management novinky

Dobrý den, vítám Vás u dalšího dílu seriálu ukázek novinek ve virtualizaci Hyper-V v novém Windows Serveru Technical Preview 2. V minulém díle jsme si posvítili na změny ve verzování konfigurace virtuálních mašin a jak nám to ulehčí migraci ze starších verzí Hyper-V.

Dnes se zaměříme na vzdálenou správu Hyper-V a změny v pohledu na management rozhraní virtualizačních serverů.

Změn v této oblasti není moc, ale jsou o to zajímavější a zásadnější! Jednak se mění defaultní instalované rozhraní pro správce a za druhé se mění možnosti vzdálené správy Hyper-V rolí pomocí Hyper-V manageru a Powershellu.

Změny v rozhraní pro správce

Začněme nejprve tedy rozhraním. Odjakživa jste byli zvyklí spravovat své Windows servery přes grafické rozhraní – velký poprask proto spustilo uvedení Windows Server core edic ve Windows Serveru 2008. Protože ale reálná použitelnost nebyla nijak valná a správa takových serverů byla spíše utrpením než přínosem, nedošlo k žádnému masivnímu nasazení core edic. Ve Windows Serveru 2012 se ovšem dost věcí zásadně změnilo. Microsoft nabídl nový Server Manager, který uměl vzdáleně pohodlně spravovat servery a narozdíl od Windows Server 2008 bylo možné provozovat libovolnou roli i na server core edici. Díky tomu se přece jen začaly dostávat server core edice do povědomí správců a nalézali uplatnění i v produkčních prostředích.

Protože vývoj čas od času otřese v základech i těmi nejstabilnějšími koncepty, bylo jen otázkou času kdy se toto zemětřesení odehraje v rozhraní Windows Serveru. Kdo se těšil na opravdu revoluční změny, tak se právě dočkal!

Install screen - edition choices

Install screen – edition choices

pokud při instalaci edice v doporučené volbě (viz obrázek výše), očekáváte klasické plnohodnotné rozhraní (viz obrázek níže)

Full server GUI

Full server GUI

tak mám pro Vás skvělé překvapení!

Pokud si zvolíte tuto recommended instalaci, výsledek bude velmi jednoduché rozhraní (viz video níže).

Jak můžete vidět, grafické prostředí tu nečekejte. Jedná se o doporučovaný scénář nasazení Windows Serveru! Možná si říkáte, že se v tom přeci nedá pracovat a že se v Microsoftu nejspíše jenom uklikli. Ale není tomu tak – s ohledem na možnosti automatizovaných instalací a vzdálené správy pomocí Powershellu, Server Manageru, RSATu obecně a System Center produktů, již není nutné provozovat servery s nainstalovaným grafickým rozhraním. Ostatně Microsoft šel v úklidu ještě dále a vytvořil proto novou variantu serveru nazvanou kódovým značením Nano server. O této variantě si povíme v samostatném článku, protože je toho opravdu hodně co říct.

Dobrá, řeknete si tedy, že po výběru druhé volby “…(with local admin tools)” dostanete Vámi oblíbené a staré známe grafické prostředí z Windows Serveru 2012. Nenechte se mýlit, výsledkem instalace bude toto rozhraní (viz video níže).

Asi už si začínáte uvědomovat, že pod touto volbou naleznete to čemu se ve Windows Serveru 2012 říkalo MinShell – to znamená core edice se Server Managerem a pár dalšími tooly.

Pokud Vás jímá hrůza při pohledu na volbu edic, kde žádná třetí volba pro grafické rozhraní není, tak vězte, že můžete zůstat v klidu. Grafické rozhraní se totiž dá doinstalovat pomocí Powershellu nebo Server Manageru stejně jako ve Windows Serveru 2012. Dalo by se říct, že se v instalaci prohodili MinShell a Full server GUI. Je tomu tak. Aktuálně probíhá hlasování o grafickém rozhraní a uvidíme, jestli tento výběr bude zachován i ve verzi následující.

Nové možnosti vzdálené správy a Powershellu pro Hyper-V

Pojďme se podívat na druhou část změn ve správě a tou je vzdálený management. Je třeba zmínit dvě zásadní změny:

  1. Hyper-V manager remote credentials
  2. Podpora starších Hyper-V rolí.

Hyper-V manager remote credentials Vám umožní zadat přihlašovací údaje před připojením na vzdálený server. Funkce po které správci Hyper-V volali spoustu let. Pojďme si tedy ukázat jak na to – stačí v Hyper-V manageru vyvolat dialog pro spojení na jiný server. Po vyplnění jména serveru se Vám zpřístupní možnost zadat přihlašovací údaje pro vzdálený server. Po zadání údajů už jen potvrdíte připojení (viz video níže).

Druhou změnou v managementu je podpora starších rolí a to konkrétně podpora Windows Server 2012 a Windows Server 2012 R2. Skvělou zprávou je, že nejen v Hyper-V manageru, ale i v Powershellu.

Pokud tedy spustíte Powershell a budete potřebovat pracovat se starší verzí modulu kvůli kompatibilitě se staršími skripty, stačí na začátek skriptu přidat řádek provádějící načtení staršího modulu. Nebudete díky tomu muset přepisovat starší skripty. Je ovšem dlužno říci, že se starší verzí modulu samozřejmě nebudete moci spravovat nové funkce u nových virtuálních mašin. Pojďme si ukázat jak na tom Powershell je (viz video níže).

To je z dnešního dílu zaměřeného na změny v oblasti správy Hyper-V hostů vše. Příště se můžete těšit na novinku VM runtime memory resize, která Vám zase o něco lépe pomůže konfigurovat virtuální mašiny nejen v hosterském prostředí.

Přeji Vám krásný den a těším se u dalšího dílu na shledanou!

Seriál – Novinky v Hyper-V TP2: verzování konfigurace VM

Dobrý den,

vítejte u seriálu ukázek novinek ve virtualizaci Hyper-V v novém Windows Serveru jehož nová testovací verze Technical Preview 2 byla nedávno představena na konferenci Microsoft Ignite a je nyní k dispozici ke stažení z webu Microsoftu pro Vaše testování.

Jmenuji se Kamil Roman a jsem IT odborníkem se zaměřením na virtualizaci a správu systémů a v současnosti se se mnou můžete nejčastěji setkat v Počítačové škole Gopas kde působím jako lektor kurzů primárně v oblasti virtualizace.

K natočení videí mne donutilo selhání techniky na nedávno proběhlé konferenci TechEd které mi neumožnilo podělit se s účastníky o spoustu zajímavých novinek které se v nové verzi Hyper-V chystají. Rád bych tuto nepříjemnost napravil a proto se pohodlně usaďte a vychutnejte si tentokrát už bez potíží první ukázku zaměřenou na verzování konfigurace virtuálních mašin.


Úvod do verzování VM konfigurace

Vlastnost, které jste si mohli všimnout ve Windows Serveru 2012 R2 je verzování konfigurace virtuálních mašin. Né že by se dříve konfigurace neverzovala – naopak už od začátku bylo nutné rozlišit sadu funkcí přístupných virtuálním mašinám. Jenže teprve s příchodem Hyper-V manageru ve Windows server 2012 R2 došlo k zobrazení této informace v detailech zvolené VM. Co naplat že jste mohli vidět stále jen jednu a tu samou verzi a to verzi 5 – verzování jste totiž nemohli nijak ovlivnit.

Pokud jste totiž virtuální mašiny starší verze naimportovali do novějšího Hyper-V, automaticky došlo k navýšení verze a sady funkcí protože žádná předchozí verze Hyper-V nezachovávala kompatibilitu se staršími konfiguracemi virtuálních mašin. V praxi to znamenalo, že ihned po importu virtuální mašiny na novější Hyper-V došlo automaticky k updatu konfigurace virtuální mašiny. To ovšem mohlo přinést nemalé komplikace.

Jednak jste nemohli provozovat virtuální mašiny z novějšího Hyper-V na starším hostu a za druhé jste si dost mohli zkomplikovat život pokud jste provedli import starších VM na novém Hyper-V a zjistili jste, že se budete muset z nějakého důvodu vrátit zpět na starší Hyper-V. Záloha před importem či správně provedený import s duplikací by tento problém vyřešil, ale mnozí neodolali okamžitému importu a zbavili se tím možnosti návratu VM na starší verzi Hyper-V.

To už naštěstí bude minulostí. Nové Hyper-V totiž při importu zachovává verzi VM a umožňuje Vám provozovat virtuální mašiny se starší konfigurací i na novém Hypervisoru. Jinak řečeno při importu zůstane VM zachována v nezměněné podobě a bude moci využívat pouze těch funkcí, které byly dostupné v dané verzi konfigurace. Verze zůstane zachována dokud explicitně nespustíte její upgrade. To přináší samozřejmě spoustu výhod.

Jednou z hlavních výhod je cluster OS rolling upgrade, který je možný mimo jiné právě díky zachování verzí konfigurace v původní podobě – ostatně na cluster OS rolling upgrade přijde řeč později v některém z následujících videí.

Další výhodou je možnost live migrací mezi hosty různých verzí ve chvíli když už jsou někteří Hyper-V hosti upgradováni na vyšší verzi a je nutné v rámci zajištění vysoké dostupnosti provádět live migrace. Dále můžete využít migrace VM na novější host i s existujícími checkpointy a případným save statem.

Pojďme se tedy podívat podrobněji co nám verzování VM konfigurace přináší.

Import VM se starší konfigurací do nového Hyper-V TP2

Na úvod začneme importem virtuálních mašin ze staršího hosta.

Přestože je možné importovat virtuální mašiny ze starších verzí hostů, na novém hostu lze vytvořit VM pouze s nejnovější verzí konfigurace. Pro Windows Server Technical Preview 2 který je aktuálně k dispozici ke stažení z webu Microsoftu je verze konfigurace označena jako 6.2. Virtuální mašiny z Windows Serveru 2012 R2 mají označení 5.0.

Import můžete provádět klasickým způsobem přes Hyper-V manager, nebo přes Powershell. My si ukážeme import přes Hyper-V manager { Demo: Import VM se starší konfigurací přes Hyper-V manager }. V Hyper-V manageru stačí spustit import a vybrat složku ve které je umístěna VM ze staršího hosta a potvrdit import.

Informace o verzi virtuální mašiny lze nalézt jak v grafickém rozhraní, tak přímo v Powershellu { Demo: Výpis informací o verzích a možnosti konfigurace }.

Jak můžete vidět v importované virtuální mašině, tak při importu došlo i k načtení Saved state a checkpointů. To bylo dříve nemyslitelné – pokud jste chtěli importovat VM do novějšího Hyper-V, bylo nutné nejprve VM regulérně vypnout a smazat její veškeré checkpointy.
Nyní si tak tedy můžete importovat VM ze staršího Hyper-V, aniž byste se připravili o zadní vrátka. Virtuální mašina se starými checkpointy normálně funguje a můžete ji bez potíží používat.

Sada dostupných funkcí při zachování starší verze

Možná už Vás napadlo, jak je to s novými funkcemi, když zůstanete na staré verzi konfigurace. Je to jednoduché – novinky v konfiguraci budete moci využívat až po navýšení verze na aktuální. Přesvědčit se můžete třeba při nastavování production checkpoints o kterých si budeme povídat v některém z následujících videí.

Upgrade VM konfigurace

Jak tedy na upgrade? Velmi jednoduše – můžete využít přímo Hyper-V manager menu a nebo v případě hromadných updatů Powershell. Začněme ukázkou v Powershellu { Demo: Upgrade konfigurace přes Powershell a Hyper-V manager }. Jak můžete vidět, tak upgrade už s existujícím saved statem kompatibilní není. Je proto nutné při upgrade provést odstranění Saved State. K tomu nás samozřejmě Hyper-V vyzve a po odstranění Saved State už vám nic nebrání v upgrade na novou verzi. Je nutné si uvědomit, že k odstranění Saved State dojde i u checkpointů – pokud tedy máte checkpointy vytvořené za běhu virtuální mašiny, dojde ke ztrátě neuložených dat která byla v paměti.

Změny po upgrade konfigurace

Co se po upgrade změní? Budete mít k dispozici všechny nejnovější funkce, ale hlavně se Vám změní samotný konfigurační soubor.

Až dosud jste měli konfiguraci virtuálních mašin uloženu v XML souborech. Od nové verze Hyper-V se ale Microsoft rozhodl přejít na binární formu a to zejména s ohledem na zvýšení výkonnosti při práci s konfigurací. Toto rozhodnutí je založeno na zkušenostech s konfigurací v Microsoft cloudu Windows Azure, kde při obrovském množství virtuálních mašin parsování XML souborů trvalo výrazně déle než práce s binárními soubory. Dalším důvodem a to důležitějším je problém v poškozených XML souborech. XML soubory je snadné editovat i pro běžného správce a proto si sem tam někteří správci tweakovali nastavení přestože Microsoft od začátku úpravy XML konfigurace nepodporoval. Výsledkem pak byly nefunkční virtuální mašiny které bylo potřeba opravit. Díky binárnímu formátu je možné konfiguraci měnit pouze předepsaným způsobem a tím zabránit případným problémům při nepřesných úpravách XML. Pojďme si tedy ukázat jak se změna projevila v konfiguračním okně virtuální mašiny { Demo: Změny po upgrade VM konfigurace }.

 


To je z dnešní ukázky verzování VM konfigurace vše. Doufám, že se Vám první sada ukázek ze seriálu novinek v Hyper-V Technical Preview 2 líbila a budu se těšit, že se podíváte i na další zajímavé novinky, které budu postupně zveřejňovat.

Přeji Vám hezký den a brzy na shledanou!